..už od počátku jasné bolo, že nikam jezdit nemám, neb' zjevně to pak špatně skončí..
Zapomněl jsem doma pas, což zjistil jsem už 10 sekund před odjezdem. Pak
cestou potratil jsem pravou botu (sežrala Koyota), když zrovna
jsme zle odbočili a mírně tak i zabloudili. Ráno zjistil jsem, že
chybí mi též neoprén a nemám ni rukavici levou, gumovou.
Pak hned vyrazili na vodu jsme, a i když bylo nad' Slunce jasné, že všichni
budou uchráněni zlého všeho na můj úkor, já nedbal jsem už ani toho,
že svléká se mi špricka z lodi. To převržení nepřišlo mi snad adekvátní
eskymáka, a tak zaplaval jsem po blbnutí ve válečku tuze krotkém,
jako slepá baby krysa (naposledy v Norsku 99).
Začínal jsem skutečně vtělovat se v roli milého
přítele Seiferta (či Halíka), zvláště poté, co kámen kluzký odkázal mi
pravou nohu do studených vod Kobaridu.
Večer byl vůkol veselý, neb' všici se mi smáli. Ráno jsem
již nic nenechal náhodě a Kobarid nejel, čímž zlé kouzlo
opadlo - na úkor Honzince
(a botu jsme cestou zpět našli).